Jdi na obsah Jdi na menu
 


Změna je život

Změna je život...a ne vždycky je příjená... Dlouho jsem sem nic nenapsala. Původně jsem myslela, že už ani nenapíšu, protože Moušek už zůstal jen v mém nitru a nepřišlo mi nějak vhodno sem cokoli ještě přidat... Na druhou stranu všechno, co v životě dělám i dneska, má s Můnem nějakou souvislos a není dne, kdy bych na něj aspoň vteřinu nemyslela...

Máme doma nové spratče...a asi on a jeho ignorance jsou důvodem, proč jsem měla potřebu něco dalšího psát. Třeba se sem jednou zase podívám a uvidím, jaký kus práce máme za sebou... Zatím je před námi a bude ho kus...

Aruli je takový malý satanův zplozenec. Často se domnívám, že jsem ho do života poslala proto, aby mi zničil nervy a dohnal mě k sebevraždě.

Ve zkratce - bylo mu 4,5 roku, když jsme si ho před 2 lety přivezli. Byl týraný a právě proto má asi svou ulitu. Navzdory tomu je to neuvěřitelně houževnatá bytost. Je aktivní a v základu asi i veselý...jen je samostatná jednotka. Možná i Můna byl, ale tolik snad ne. Arul má prostě svou představu o fungování vesmíru a rozhodně se netváří, že by stál o to, aby v něm figurovala jakákoli lidská bytost. Jsem dokonce přesvědčená, že by raději vyměnil i každodenní péči a plnou mísu nejlepšího masa za to, aby mohl být sám a nikdo mu do ničeho nekecal. Rád se mazlí, ale jeho svět na tom nestojí. Nestojí zřejmě na ničem, co s lidma souvisí. Pracuje rád, ale stejně rád práci opouští a jde si po svým. Je neuvěřitelně inteligentní - chytřejšího psa jsem asi v životě nepotkala. Jeho inteligence je ale často snižována jeho bloky z minulosti. Neumí se moc koncentrovat, všechno chce hned a je vztekloun. Ve chvíli, kdy ucítí, že mu chci vstoupit, byť velmiklidně, do života, rozhodne se se stonásobnou vervou provést vlastní řešení co nejrychleji. V podstatě tedy i když jsem v klidu, je schopen chovat se jako idiot jen proto, že jsem prostě nemlčela.

Přiznám se, že po všem, co jsme s Můnečkem zažili, prožili a ve výsledku dokázali, je tohle pro mě často poměrně náročná zkouška ohněm. Cítím, že mě Arul respektuje, ale rozhodně mě nehodlá přijmout jako někoho, kdo by stál za vnímání, natož poslouchání. Když chci, poslouchá, ale nevnímá. Prostě funguje jako stroj...ne z respektu, ale z nutnosti. Přesně se dá vysledovat ten střípek očekávání, kdy zazní, že může s tím "strojkováním" přestat. V tu chvíli se z něj stává papiňák.

Jsou dny, kdy ho chci zabít, prodat cikánům na salám, zkopat ho do hranatý kuličky nebo cokoli jinýho...Podle Martinova hesla: "já bych ho seřezal, ale bylo by to k ničemu"... v těchto dnech se propadám do beznaděje a sebelítosti střídané vlnami neuvěřitelného vzteku v jehož návalech vyčítám nebesům, že už nemám Mouška...

A pak jsou dny, kdy se nám docela daří, že ho nechci přímo zabít. Arul je schopen relativně fungovat, omstojně plnit a vyšilovat jen v míře únosné... Takových dní přibývá...myslím, doufám...

Ale i když se asi Arul na vzdory tomu, co má za sebou, snaží nadoraz...pořád to nějak nestačí k tomu, aby mě to utišilo... Popravdě si často uvědomuju něco, co potřebuju napsat a proto tohle všechno dneska píšu...mám při většině vzpomínek na Můna pocit, že mi vykrvácí srdce...chybí mi to souznění, porozumění, tolerance a vzájemné pochopení beze slov...

I když má Arul jeden ze svých "dokonalých" dní, kdy mě nepřivádí k šílenství, celkem se snaží (vím, že víc nemůže), neposere v noci koberec, nebudí mě v nejtvrdší fázi spánku a nechce zabít každého na potkání, nějak v tom všem pořád nedokážu najít to naplnění... nedokážu vedle něj odpočívat, nedokážu ít ven s ním, zvládám to jen vedle něj, protože se vzájemně nedokážeme pustit blíž...

Tak končím svůj dnešní stesk a doufám, že se na něj za pár let podívám a nebudu si už ani umět vybavit ten smutek a zklamání...doufám, že to jednou přijde...kvůli nám oběma... A vám všem ostatním přeju, abyste to nikdy nezažili...není o co stát...

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář