CT kurs - den 4.
I dnešek byl silným dnem. Ovšem zcela jinak, než včerejšek s tím, co si na nás Pavlína nachystala. Dneska jsme totiž viděli děti, se kterými jsme se setkali hned první den. Cvičili jsme s těmi samými dětmi a tak bychom to vlastně měli dát. Pavlína si ale na přednáškovou část nachystala "zjišťovačku", proč že do toho každý z nás šel, co čeká a kam by se s tím, co teď ví, chtěl do budoucna vrtnout. No...a tak, když na mě došla řada, jsem si to vlastně tak nahlas sama pro sebe zbilancovala a v tu chvíli mi došlo, že mě ty čtyři dny pěkně dostaly. Měla jsem co dělat, abych nepustila perličky. A od tý doby to tak mám celou dobu, co jsem doma. Není to ale tak, že by mi bylo líto těch dětí. Je to tím, že mi došlo a pořád dochází, jak jsou tam ti lidi krásní. Postižení jsou vděční za každé slovo a mají radost i z toho, že vašeho psíka vidí...to je neuvěřitelný. A personál si pěstuje svatozář nad hlavou. Je to tam vážně jako jinej svět. Je tam tolik krásných věcí, který se skrývaj za tou nespravedlivostí DMO a podobných neštěstí.
A dneska mi to došlo. Nejen my s našimi čtyřnožci jsme mohli dát trochu radosti těm lidem tam...ale i oni mně dali něco hrozně cennýho. Díky nim jsem pochopila, že tohle je něco, co mě naplňuje...že můžu pro někoho něco udělat s pomocí Danta a aniž by cokoli řekl, dokáže mi ten člověk dát tolik hezkých pocitů, až je to nepopsatelný a neuvěřitelný.
Jsem z toho nadšená a jsem vděčná, že jsem dostala tuhle možnost.
Tohle jsou Dantovy stránky, ale záměrně teď nepíšu celou dobu jen o něm, protože mám pocit, že tohle, co jsem tady objevila, je taky moc důležitý a potřebuju to "vykřičet světu", ač je malý a omezený na pár čtenářů.
Co se týče Danta, byl dneska unaven už dosti. Ale zároveň je to kluk statečná. Vydržel u Marušky v autě a nic nezrubal, tak jsem byla ráda. Co se týče jeho přístupu k těm lidičkám v JÚ, je Danťák stále důkazem toho, že standard plemene je stále standard, ale výjimka potvrzuje pravidlo. Je hodně v klidu a vypadá, že ty děti má vážně rád. Podle mě rád polohuje, protože u toho pospává a tváří se, že mu to nevadí. Jsem ráda, protože i mě to polohování baví. Třeba se časem dostanem na jinou vlnu, kdo ví, kem nás vítr zanese. Ale to, co jsme se tady naučili, nás oba moc baví a já mám z toho pocit, který jsem neměla už víc, než dlouho. Pocit, že něco, co dělám, má smysl, dělá to někomu radost a není to zbytečný.
Už jsem to jednou psala, ale na závěr to klidně zopakuju, neb je to krutá pravda... Jsem hrozně moc ráda, že mi bylo umožněno se na tenhle kurs dostat. Je to skvělý a krásný a moc mi to v některých věcech pomohlo. Takže závěrem ještě malé poděkování Pavlíně a Marušce z naší Smečky za to, že to tak suprově připravily a že mají tak dobrý srdíčka, že pracujou s lidma, jako jsme tady viděli. A že nám daly možnost jim taky trošku zpříjemnit život...Díky, holky.