Kdo se moc ptá, moc se dozví aneb Zvědavejm dětem upadnou uši (nebo ideály)
Už se mi zase trochu vrací chuť ke čtení. Nečtu sice věci do školy, jak by bylo správé, ale čtu aspoň něco. Zpravidla se to týká Danťáka, protože to mě baví a zároveň mám aspoň trošku nějakej vhled do věci...když už ho mám doma, žejo .
No a tak jsem četla a četla a probírala se všim možným...a člověk narazí i na věci, na který by ani nechtěl. Měla jsem o některých výcvikových metodách pochybnosti, k jiným jsem vzhlížela. Prostě...snažím se používat u toho hlavu a dospět k něčemu, co bude fungovat a budu mít dobrej pocit, že si nekazím psa.
Jsou věci, který jsem odmítala hned od začátku, protože mi připadaj stupidní i jako laikovi. Sem patří elektrický obojky, mlácení psů proutkama nebo novinama (či jiný nesmysluplný prznění těch němých tváří) a pak taky kastrace provedená z lenosti a pohodlnosti lidské. Což byl mimo jiné i důvod, proč jsem nakonec nešla dělat veterinu...nemohla bych vykastrovat psa jenom proto, že jeho majitel to bezdůvodně chce a nemohla bych utratit psa jenom proto, že ho nějkej idiot zkazil a teď nikdo neví, co s nim. Tohle byly dvě hlavní věci, kvůli kterým nedělám školu, která by mě jinak mohla dost bavit. Ale zpět...
Při svém brouzdání netem jsem narazila na spoustu názorů na výchovu psa a zacházení s ním. Našla jsem jeden přístup, kterej se mi vryl pod kůži a hrozně se mi líbil. Člověk, kterej ho dělá, mi přišel trochu cáklej, ale kdo neni, že jo .
No, při svém dalším brouzdání jsem z téměř nekritického obdivu vypadla, když jsem našla druhou stránku věci a zjistila, že teorii hlásá skvěle, ale v praxi jeho vlastní psi (pes) nefungují ani zdaleka, jak by měli podle toho, co hlásá a jaký má přístup k lidem (a ač snesu dost, byl i na mě pěkná nálož)... Takže jsem trochu zklamaná ne metodou, ale člověkem jako takovým.
A došla jsem k závěru, k němuž jistě mnoho mých spolupejskařských kamarádů a známých došlo už dávno...měli jsme obrovský štěstí, když jsme narazili na naši Podještědskou smečku. Měli jsme štěstí, že nám to tenkrát z googlu vypadlo a že je to vlastně dost blízko našeho bydliště. Protože lepší cvičák s lepším přístupem jak ke psíkům, tak k lidem, bychom jen těžko hledali. A já jsem hrozně ráda, že na svýho psa nemusím řvát, aby něco udělal, že ho nemusim škrtit na stahováku, abych ho zbrzdila a že si nemusim připadat jako nejposlednější z posledních, když něco nechápu a zeptám se. Možná si někdo řekne, že je to podlejzání... Mně je popravdě jedno, jestli si to bude někdo myslet. Napsala jsem to, protože chci, aby lidi věděli, že máme štěstí a kdyby to jednomu jedninýmu pejskovi pomohlo zlepšit život tím, že přijdou mezi nás, budu ráda.
Myslím, že jsme našli zlatej střed... skvělou partu lidí, kteří maj svý psy rádi takový, jací jsou. Pracujou s nima a všechny to baví. I mě to baví... a myslim, že i Danta to baví, jinak by se mi nesnažil každej týden rozbít tlamu cestou na hřiště , protože se těší.
Takže naše milá Pavlíno a Maruško, děkujeme vám s Danťákem převelice za to, jak to s námi válčíte a že děláte, co děláte a jak to děláte.