Jdi na obsah Jdi na menu
 


Pes přítelem vždy...lidé velmi zřídka

12. 6. 2010

Za svůj nedlouhý život (co je necelá 1/4 století???) jsem postřehla pár velmi zásadních věcí. Od té doby, co mám doma Moje, se toho hodně změnilo. Člověk s takovým teletem holt pozná, komu za to stojí a komu už ne. I já jsem to zjistila. S příchodem Danta jsem některé lidi ztratila, u jiných jsem zjistila, že jsem je podcenila, u některých dalších, že jsou idioti, ale je nutno je v životě akceptovat, neb je do útulku dát nemůžete. A tak si tady s tím zjištěním žiju.

Další objev, který se mi podařilo učinit je, že pokud svého pejska aspoň trochu znáte, překvapí vás jen opravdu velmi málokdy ...a to jak kladně, tak záporně. Já už například vím, že když Danta v lese pustím, bude náhoda, pokud na zavolání přijde. Taky vím, že pokud nechám jídlo ve výšce menší než 160cm nad zemí, až projde pes, prostě tam nebude. Jsou to věci tristní, ale vím, že je můžu s jistotou očekávat tak na 99%. Stejně jako to, že když přijdu domů a můj pes bude živý a zdravý, přijde mě přivítat stylem, že na mě vyšpulí prďku a koukne se s výrazem: Proč ještě nedrbeš. Je to prostě poklad. Když tyhle věci čekám, naučím se na ně něco vymyslet a můžem spokojeně fungovat. V lese holt Danta budu mít na šňůře a doma všechno jídlo hned uklidim.

Pak ale existuje další objev, který jsem učinila za dobu, co mám psa. A to, že lidi se dělí na ty, co kecaj a na ty, co konaj. Lidi, co konaj, jsou skvělí, patří do "škatulky" dobrých lidí, kterých je málo a je třeba si jich vážit. Jsou to lidé, co, když jim zavoláte pozdě večer, že váš pes asi umírá, seberou auto nebo seženou odvoz, aby vám nepošel...a to přesto, že vá pořádně neznají...jsou hodní a maj dobrý srdíčko...Díky Bohu za ně...jinak by byl svět zas o dost chudší. Existují i v jiných formách...třeba vám radí s nejrůznějšími věcmi, stále se na vás usmívají(doopravdy) nebo vám zavolají při změně místa schůzky, že máte někde čekat a oni vás tam vezmou, protože byste se tam těžko dostávali. Udělají to vlastně sami od sebe a vy jste tak v rozpacích, že ani nevíte, jak jim poděkovat. Nebo vám jenom napíšou, jak se vám podařilo vyřešit ten a onen problém. Jestli nepotřebujete podržet v tom a onom a že to není problém. Ač mají svých starostí dost, jsou prostě s vámi a pro vás. Za tyhle lidičky jsem moc ráda. Dělají mi svět hezčí...

No a pak je ta druhá sorta...jsou to ti, co za vámi chodí a s důležitou tváří vám ve chvíli, kdy se plácáte ve sračkách, říkají, že kdybyste kdykoli potřebovali s něčím pomoct, tak se máte ozvat a říct si. A vy, debil, poděkujete. A pak to jednou za čas zkusíte. A dozvíte se, že zrovna ve chvíli, kdy to fakt potřebujete, nemaj nikdy čas. A tak si to teda zařídíte po svým a pak je potkáte, jak se kopou nudou do prdele a nemaj co na práci i přes to, že když jste se teda doprošovali, měli přesně na tu minutu nejvíc práce na světě. Jsou schopni vysmát se vám do obličeje a pravit u toho, jak jsou vyčerpaní ač vlastně nic nedělají. A když se zas ptají, co by pro vás mohli udělat a vy je pošlete umýt nádobí (protože to by vám zrovna pomohlo nejvíc), hoděj na vás držku se slovy, že to máte udělat vy...buď proto, že vy přece nic neděláte, nebo proto, abyste byli za kladný vzor mladším generacím. Práci, kterou děláte, vám umějí vždy excelentně znehodnotit či přehlédnout a předstírat, že vy jste už tak 15 let nevstali z postele a jediná práce, kterou děláte, je dýchání vzduchu.

Občas se mi chce brečet, občas bych do něčeho praštila... Někdy to vydejchám a říkám si, že nebudu tak ubohá... ale někdy mi to prostě nedá...

Nerada otravuju se svými trably další lidi. A ty od kterých bych tu pomoc čekala, přeci nemůžu obtěžovat...a tak zjišťuji, že pes je vskutku univerzálním přítelem. Vždycky více, na čem jste. Buď vás bere nebo ne. Nikdy nemá zbytečný kecy navíc a nikdy neslibuje nesplnitelný. Vlastně nikdy neslibuje nic...to je fajn...

Dante má nejspíš zas něco se zažíváním. Neb, jak jsem mohla předpokládat (a nedoteklo mi), sežral hermelín, co jsem nechala v dosahu...bohužel i s velkou částí obalu. Takže měl včera průjem a dneska z něj pro změnu nevylezlo nic. Potřebovala jsem ho nechat pod dozorem, kdyby hnátka trvala, aby nebyl celej den doma sám, protože by to taky nemusel tak dlouho vydržet. Měla jsem jet v půl sedmý do Práglu...škola je škola... ale bylo mi řečeno, že rande je důležitější, než ten pes, co ho maj jenom na muchlování. Tudíž jsem do Práglu nejela, protože 13 hodin držet průjem...to bych byla vážně tyran... No a tak jsem zůstala s Mojem doma. A ve dvanáct, po otázce, v kolik že teda má někdo ty důležitý věci kvůli kterým nemohl obstarat plyšáka, mi bylo odpovědí: tak klidně jeď, já jdu až ve dvě. No, že bych se na to... Trpím z tohohle přístupu, kterýmu jsem už několik let vystavena, nejspíš chronickou hysterií, sklony k projevům agrese vůči projevům demence jistých jedinců a k tomu se ze mě stal cholerik jak stehno. No, není se čemu divit, že Danťáka miluju, když vydrží s "vůdcem" takovýhodle ražení.

I když na něm se to moc nepodepisuje, protože Vůdce má být silný, jednat s rozvahou a rozhledem a nemá jednat v afektu. Tak se snažím, aby tohle všechno neviděl...No, on to vidí, ale aspoň mám důvod se snažit s tím něco dělat, když mám jeho. Kvůli těm tupcům by to smysl nemělo.

PS: už se cítim líp