Jdi na obsah Jdi na menu
 


Dovča s Momo

17. 9. 2011

Je tomu už pár let, co jsem měla volno v pravým slova smyslu. Volno, kde jsem se mohla válet, odpočívat, číst si a tak.

Nakonec se mi ty státnice podařily a tak jsem se rozhodla, že si to volno zasloužim. Sbalila jsem si svých 5 švestek, Momových 15 švestek (vždycky má víc věcí, než já) a vypadli jsme na baráček na Sychrov.

Nakoupila jsem spoustu jídla - žádný moc na hlad (jenom maso) - a v plánu bylo válení, čtení, šití, Cimrman a nějaký pokusy o cvičení s hříbětem. Za tu dobu, co jsem se učila na státnice, jsem se Momovi moc nevěnovala. Spíš bych řekla, že jsem na něj kašlala ve velkým. A jestli si někdo myslí, že to nevadí, tak já jsem zjistila, že vadí. Momo zvlčelo neskutečně. Prdí na mě a jsem mu dál než u řiti. Takže cílem bylo opět nastavit nějaký pravidla fungování.

p1050385u.jpg

Na Sychrově se ukázalo, že Momo je fungováníschopnej poměrně dobře, je-li na zahradě a o nic nejde. Takže pokusy o agilitění na dráze z květináčů a košťat mu docela šly a snažil se. Poslušnost bez vodítka mi dělal ukázkovou a tak. Měla jsem docela radost. Ovšem ukázalo se, že když se dostane někam, kde o něco jde, má mě těžce na háku (dneska vycházka už u nás doma - navolno a bez košíku...ale přivolání tak hrozný a chůze u nohy téměř nulová za doprovodu neskutečnýho nářku)...

No, abych ale neutíkala od dovolený. Bylo to hrozně skvělý. Moc se nám tam oběma líbilo. A když jsem prošmějdila zahradu a odstranila všechno, co by mohlo být v Momoočích pozřeníhodné, lítal celou dobu bez košíku. Bylo to příjemný. Celej den jsme měli otevřený dveře, ale ukázalo se, že tyran nejsem. Můj pes netouží po zahradě a rodinném domku. Ač ven mohl, válel se na gaučí, jak je vidět na fotkách. Venku byl jenom, když jsem tam byla i já. Sám an náhodou. Takže jsem si potvrdila, že pes na zahradě není šťastnej, když je tam sám.

Chtěla bych toho napsat víc, ale moc není co. Nevymejšlela jsem žádný velký programy. Prostě jsme každý ráno vstali, Momo bylo vypuštěno na vyčůrání a já si udělala kafe. Pak jsem se nasnídala a šli jsme s Momo trénovat. Po troše honičky dostalo najíst i Momo a byl odpočinek a válení. Pak můj oběd a zase válení, pak zas troška fuňení s Momo a pak večeře.

Mám jedno závažný zjištění. Momo trošku přibral, jak jsme teď chodili málo ven. Ale já přibrala hodně, protože jsem z těch nervů pořád žrala. No a tak to u toho "agilitění" vypadalo, že každou chvíli umřu. Tohle není zpověď pubertální školačky, je to jenom moje zjištění...co dělá s člověkěm stres, málo pohybu a hodně jídla.

Takže jsem hrozně ráda, že už je to za mnou, budu moct zas s Mo lítat po lesích a časem snad i na tý agidráze. Těším se, že na něj teď budu mít víc času a mám radost, že jsme si ten společnej novej režim tak pěkně odstartovali.

Během těch pr dní jsemmoc nefotila. Nějak mě to vždycky napadlo pozdě. Takže fotek je pár, skoro na všech se válíme.

Máme na rajčeti taky video, ale je trochu nic moc. Neměl to kdo točit, takže jsem to nastavila a foťák nezabral celou zahradu. Výsledkem toho je, že se tak polovinu času nic neděje, protože cvičíme mimo objektiv. Nemám nic, co by to video sestříhalo, takže si hoasi pouštějte jen v případě krajní nudy. Naši nejlepší trasu jsem samozřejmě nenatočila (došly baterky), takže máme jen ty míň podařený. Příště se to třeba podaří líp.