Jdi na obsah Jdi na menu
 


Marnost nad marnost...

Měli jsme dneska rodinnou oslavu...s rodinými "přáteli" a tak. Všude spousta jídla, všechno nadosah a tak. V podstatě bych mohla bejt hrozně hrdá na to, že v nestřežených okamžicích pozřel Mojmír jen 2 chlebíčky. Je to dobrej výkon.

Ve výsledku jsem maxiomálně zklamaná a zpruzená ze všeho. Z Moje ještě nejmíň. Byli jsme oba nervózní, takže plnění povelů až na 8. pokus jsem očekávala. Působil nejspíš dost nemotorně a tupě...a já - vrčíc při nežádoucí činnosti - dost debilně a psychicky choře. Čert to vem.

Myslela jsem si, že už jsem otrkaná  na ty poznámky typu: jak jsou to zákeřný a nevypočitatelný šelmy. Ale asi otrkaná pořád nejsem. Jsem z toho naštvaná a zhnusená a vůbec... Štve mě, jak lidi pořád čekaj, že pes bude v kotci a bude z něj Bílej Tesák nebo Bétoven nebo co já vim, jakej filmovej cirkusovej kus. Dante je skvělej pes, v mnoha věcech mi hodně pomohl a to, že má holt svý mouchy a asi i hrdost, kvůli který nedělá belgičáka (pardon všem majitelům, co jej vlastní), je prostě jeho součástí. Vím, že máme před sebou ještě hooodně práce, ale nějakou už máme i za sebou a snad jí není málo.

Mrzely mě všechny ty kecy i to, že si nás před odjezdem přehazovali, jak horkej brambor, protože nikdo nechtěl do auta psa. A hrozně se těším, až budu mít svoje auto, abych nemusela obtěžovat okolí.

Asi to sem ani nepatří, ale trochu asi zase jo, protože se to Danťáka týká.

Vím, že nemůžu čekat, že Danta budou všichni zbožňovat, ale i tak to asi zabolí...