Někdy to prostě nejde...
Dnešek byl krásným ukazatelem toho, jak to může jít, když oba chcem a jak to nikdy jít nemůže, když nechci já. Dnešek byl už od rána předurčenej k tomu, aby byl jen k naštvání. Asi jsem vstala levou nohou, nebo nějakou ještě horší a dobrou náladu jsem prostě nechala kdesi ve včerejšku. A Danťák to věděl. A taky veděl, že se nemá cenu snažit, když jsem celej den zpruzená, zakže když jsem přišla z práce, našla jsem doma pro změnu spoušť, jakou umí vyrobit jenom on. Ani se mi dneska na Smečku na jednu stranu nechtělo. Věděla jsem, že když jsem naštvaná, Dante nebude mít motivaci. Na druhou stranu mě ale napadla spásná myšlenka, že mě ten můj pacholek třeba zas trochu vzkřísí. On to totiž umí...když je člověku nejhůř, něco vymyslí a pomůže mu... Dneska se to ale nekonalo. V dobré víře jsme šli teda na vycházku s tím, že buď to klapne nebo ne. A ono vážně ne. Takže dnešek vážně za moc nestál. Danťák byl i docela dobrej, jen nechěl moc jít u nohy a tím mě vyšťavil, takže pak už jsem neměla radost z ničeho.
Asi jsem nás dneska měla nechat doma...