Sobotní sáňkování
Tož, musím říct, že takhle povedenou akci jsem dlouho nezažila
V sobotu dopoledne jsme se sešli na Fügnerce a vyrazili v hojném počtu 8 osob a 2 psů, resp. jednoho koně a jedné něžné fenečky a vyrazili jsme s krásnými dřevěnými starožitnostmi a igelitkami na Českou. Ten den se nejspíš rozhodlo dost lidí pro podobnej plán, protože autobus byl už na Fügnerce narvanej k prasknutí. Pár kočárků a 5 psů v jednom busu. Docela jsem se divila, že nás ten řidič neposlal pěšky. Na druhou stranu nutno říci, že Danťák byl velmi vzorným cestujícím. Nejdřív ležel v uličce, ale po tom, co pán vedle mě vystoupil, jsme se nasunuli k oknu a Klárka s Bělkou se posadily vedle nás. Dantovi přišlo asi divný mít všechny čtyři na zemi, takže shruba od kasáren měl přední packy na mým klíně.
No, až na trošku pískání kvůli dost stísněným prostorám jsme cestu přežili vcelku dobře. Na český jsme se vrhli do lesa a zkusili, co to dá. Nakonec tam ani tolik lidí nebylo.
Můj skoromuž se zpočátku hrozně strachoval, že Dante ty sáňky nikdy nezvládne a bude je chtít lovit a bude na ně štěkat a kdoví, co ještě dalšího. No, ale všechny nás moc mile překvapil. Velice rychle pochopil, že ta dřevěná věc se tahá a navíc je to přece děsná legrace. Takže zatímco ostatní se museli roztlačovat, nás z kopce tahal pes a to tak, že jsem se chvílema bála, že v tý rychlosti nemůžem dolu dojet vcelku. Byly tam strašlivý výmoly, do kterých jsme se čas od času nabořili přímo po hlavě v plný rychlosti. V sáních praskalo a tvářily se, že je to jejich poslední cesta. Ale nakonec přežily a ještě v Liďákách držely pohromadě
Dante dokonce projevil neskutečnou sílu, když asi půl cesty vláčel nejenom nás s Vitoušem na saních, ale ještě Klárku s Vojtou, co si za nás připnuli vodítko a jeli na igelitkách
A tak jsem si řekla, že jestli se to podaří, dostane ten nás beroušek nějaký pěkný postroj, aby nás na příští výpravě netahal jen na obojku.
Je vážně statečnej. Velmi brzy totiž zjistil, že sáně nejsou nepřítel, nýbrž věc na tahání a že cizí sáňky soupeřů je nutno předbíhat a občas jim skočit do cesty, aby nám neujížděli.
Jinak to, že je Bělka holka, zjistil Dante až na konci naší cesty, takže ji ani nijak neotravoval. Čímž jsem si potvrdila teorii, že náš pes si holčičí lásky volí velmi vybíravě a náročně. Zatímco štěňata jsou na očuchávání velice vhodná a jsou zajímavá všechna. No a co se týče psů, dospělých samců, ty máme buď za úhlavní nepřátele nebo je ignorujem. Extra kámoše moc nemáme. Jen boxer Goliáš je většinou více než tolerován, za což jsme vděční.
Báječný bylo, že za celou cestu se toho našeho telátka ani jednou nezhostila myšlenka na útěk. A to ani ve chvíli, kdy nikdo nedržel šňůru a on byl od nás dosti vzdálen. Takže jsem usoudila, že se mu s náma možná nežije tak špatně a měla jsem z toho radost.
PS: Zbytek fotek pro skouknutí najdete na picasaweb.google.com/DanteAAni/Sankovani13210#