...
Děje se nám toho tak nějak pořád hodně... nic výraznýho to pravda není, ale náročnost to svoji má. Aspoň pro mě.
Někdy mívám slabý záchvěvy pocitu, že by nám to jednou mohlo jít a že by z mýho koně a ze mě mohl bejt tým... Realita mě ale rychle probírá...
Chodíme teď často navolno a Danťák se fakt snaží nezdrhat dál, než na 500m (doufám...tak daleko už občas nevidím). Zpravidla se drží blíž, ale občas se nechá unýst nějakýma vůněma.
Nevím, jestli to s tím souvisí, ale čím víc je Dante navolno, tím víc mě hlídá, když někam jdeme. Takže v pátek chtěl zabít půl obyvatelstva hospody, když se pokusili projít přes terásku. Touží teď zabít i polovinu sídlištních psů a v úterý na Smečce dělal taky hrdinu...ano a MOJE blbost, když otravoval jednoho našeho psího kolegu, udělala jsem krok k němu a tím jsem ho utvrdila. Dostal po držce a dobře mu tak. BLB! A blb i já...
Ve středu jsme byli venčit s Frankiem. Bylo to fajn. Udělali jsme pár fotek a psíci se proběhli. Bylo pod mrakem a to bylo příjemný.
Dnes jsme byli na louce taky, ale v tom vedru bychom na přímým slunci zdechli. Tak jsem to nasměrovala na naučnou stezku. To jsem si pomohla. Budem zaklíšťovaný oba až za ušima. No, snad je to lepší, než úpal u psa. Celou cestu se Moušek vcelku snažil a sledoval. Hlídal si, kde jsem. Ve chvíli,kdy jsem dovolávala a chtěla koně připínat, začal opět spratkovat. Našel zas kočičí hovno a zas měl od toho celej košík i celou držku...tohle vážně nesnášim... A hlavně se pak nedá zavolat, protože ví, že mě točí. Dovolala jsem jednou, podruhý, potřetí a když jsem brala šňůru za karabinu, ten magor něco zvětřil a zdrhnul přes celou louku až nahoru na silnici. Běžet tam? NE! Neměla jsem sílu... po těch hovnech už fakt ne. Prostě jsem si sedla a čekala. Buď přijde za chvíli nebo za dýl...nebo mi ho přivezou měšťáci... Přišla ta lepší varianta, probral se a zjistil, že je daleko. Tak se vrátil. Beze slova jsem ho odchytila, připnula a mlčky jsme odešli domů...
Nějak mi chybí elán. Dante sabotuje jakoukoli chůzi u nohy, když jsme v terénu (nebo kdekoli jinde, než na hřišti Smečky), plive mi pamlsky a děsně mě hlídá, takže ho teď maj všichni za hroznýho démona, i když je jenom trouba. Někdy si říkám, že nejsem ten správnej vůdce. Ale odvahu mi dodává to Maruščino japonský přísloví, co nám připíchla na smečkový stránky: "Na plody své práce čekej v klidu, můžeš si i zdřímnout." Myslim, že to velmi vystihuje to, co mě čeká...