Každej stárnem
Každej stárnem a i Momo od soboty je zas o rok starší. A já už ho mám doma dva a půl roku. Je to neuvěřitelný...už tak dlouho... a mně to stejně pořád připadá jako včera, když jsem přijela k malýmu domku za Prahou a tak se na mě vyřítil do tý doby největší dobrman na světě. Je to jako včera, když jsem si ho pak vezla na klíně domů a on byl chudáček vyplesklej z auta, protože v něm do tý doby nikdy nejel. A je to jako včera, když jsem ho pak páčila do dveří ve vchodu a on se berouš tak bál, že nám "cesta" do prvního patra trvala přes třičtvrtě hodiny.
Pamatuju si, jak pak, když už byl Dante v bytě, chodili postupně domů ze školy všichni moji sourozenci a všichni koukali stejně, jako já, když jsme ho viděli prvně.
A dneska je to už čtyři roky, co je to moje miláče na světě a je to dva a půl roku, co je se mnou.
Hodně jsme se toho spolu naučili a taky jsem se toho víc, než hodně naučila já od něj. Je to parťák a nejlepší kámoš a i když člověk musí tak trochu změnit celej život, když si vezme domů telátko...a i když mě to moje telátko občas pěkně umí vytočit, nelituju toho, že ho mám. Jsem moc ráda, že jsme na sebe kápli a nevyměnila bych ho...
Takže Danťáku můj zlatej... všechno nejlepší.