Jdi na obsah Jdi na menu
 


Procházka k Tajchu

Poslední dobou je všeho hrozně moc, kromě elánu samozřejmě (a peněz)... A tak se stalo, že jsem Mouška v poslední době zanedbávala víc, než je "povoleno". Už skoro dávno jsme se omezili na krátký okruhy vycházek a jediná aktivita, kterou máme, je Smečka. Až mě to samotnou štve, jak teď není na nic čas. Na Dantovi je to samozřejmě hrozně znát. Je nervnější, mnohem míň vybitej, a taky mi popravdě přijde takovej citlivější a mazlivější. Jako by říkal: "když už nemůžem dělat něco jenom spolu, tak tady aspoň budu s tebou, ať nejsme každej sám". Je to prostě miláček.

led.jpgA dneska ráno mě pohled z okna donutil se na ty blbý povinnosti prostě vy...kašlat. Moušek stál u balkonovejch dveří a to krásný sluníčko mu hřálo tu jeho mudrlantskou makovičku a odráželo se v tom smutným pohledu, co říkal: tak aspoň na tu krátkou... Vytáhla jsem z podbotníku tu nejdelší stopovačku a vyrazili jsme na dýl. Když to Mou viděl, popadl šňůru a bylo mu zas tak půl roku . Měl fakt radost a já nakonec taky.

Když jsme došli na tu naši pěšinu, s hrůzou jsem zjistila, že valná většina cesty bude pod totálně uklouzanou vrstvou ledu. Co teď? Tohle prostě s Danťákovým elánem na šňůře nedáme, aniž bychom si oba, nebo aspoň já, nerozbili tlamu. A tak jsem sebrala všechnu odvahu, co jsem měla, nacpala ji do toho malýho uzlíčku důvěry, co občas nosim s sebou, a tu šňůru jsem prostě pustila s tím, že se Mou aspoň proběhne. Vsadila jsem na kontakt a často ho oslovovala, vracela a přivolávala, schovávala jsem se za stromy a ...světe div se...můj pes se na rozcestích zastavoval, na oslovení se otáčel, na přivolání dorazil a na schovávanou mě hledal. beh.jpgTeda jeden kolaps po ceste zpátky nastal, když se příliš zabral do vykopávání myšího hnízda. Musela jsem si pro něj dojít. Ale už po tak dvou metrech od tý jámy zas perektně reagoval na všechno. Prostě absolvoval takových 80% se šňůrou, na jejímž druhým konci jsem já nebyla.

Myslim, že ta procházka udělala radost nám oběma. Ale nesmím se přespříliš radovat, značí to pak blízký klepnutí přes prsty. A já bych se hrozně chtěla dočkat toho, že jednou budem moct chodit ven bez šňůry a třeba budem moct dělat i agility, aniž by se mi ten mastodont zaběhl někam do háje a nechal mě tam stát a čekat.

Z dneška mám radost. Mou teď spí a asi se mů zdá o tom běhámí, pocupkává si nožkama a směje se jako hiena.

spi.jpg

Zbytek fotek.

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA