Jdi na obsah Jdi na menu
 


Vůdcování?

3. 2. 2010

No... člověk si říká, že ta snaha, co předvádí, se snad jednou vyplatí. Dnešek mi ukázal, že žádná snaha není marná, ale každý plánovaně dobrý skutek je po zásluze potrestán.

 

Včera jsme na vycházce potkali NO. Byl obrovskej a nádhernej. Bylo vidět, že se o něj někdo stará. Měl ale obojek bez známky a nikdo nevypadal, že by se po něm sháněl. Trochu mě to vytočilo. Říkala jsem si, jaká je to zodpovědnost, pořídit si psa a pak ho nezabezpečit tak, že může utíkat. Byl hodnej, dokonce i s Dantem si padli do oka a hráli si (to náš Momouch s každým nepraktikuje). Celou dobu se nás držel víc, než se kdy Dante držel mě. Když jsme se vraceli domů, potkali jsme štrůdl dětí, co se vracely do školky, no a ten milý psík, co byl větší než všechny ty děti, naběhl přímo do toho houfu. Paní učitelky byly šílený hrůzou a i já jsem měla divnej pocit z toho, že cizí pes, větší než můj přerostlej dobrouš, se prohání mezi těma prckama. Tak jsem zavolala do útulku, ať si pro něj přijedou a říkala jsem si, jaká je to nezodpovědnost, že si někdo pořídí takovýho obra a nechá ho utíkat. Že tím ohrožuje spoustu všeho. Co kdyby psíka srazilo auto? Co kdyby někoho pokousal nebo jenom porazil?

 

No, ale abych neměla příliš špatné mínění o pánečkovi zmíněného NO, Dante mi dnes dokázal, že i já jsem dostatečně neschopná.Obrazek

 

Naplánovala jsem nám dopolední párhodinovou vycházku. Avšak musela jsem ji značně převymyslet, protože Dante si vymyslel vycházku vlastní a její trasa se s tou mojí moc nescházela.

 

Vyrazili jsme k Tajchu s myšlenkou, že po cestě tam budeme dělat chůzi u nohy na střídačku s přivoláním. Všechno šlo v celku pěkně. Když jsme zalezli do lesa, dala jsem Dantovi volno na dýlku stopovačky a chvílema ho v rámci tréningu přivolávala. No, ale pak se stalo, že jsem nějak neuhlídala šňůru a Dantík se vzdaloval. Na první přivolání reagoval pěkně, na další a další taky a tak jsem si říkala, že ho nechám, ať se baví. Naneštěstí se mu do cesty připletla nějaká stopa, co se nejspíš jevila dost voňavou, a tak mi bylo přivolání i píšťalka úplně k prdu. Danťák vzal prostě čáru a bylo vymalováno.Obrazek

 

Prví půl hoďku jsem brala sportovně. Říkala jsem si, že někde se zastavit musí a nebo že se vrátí. Zavolala jsem domů, ať občas juknou z okna, kdyby šel třeba napřed. Po půl hodině mě ale klid přešel. Brodila jsem se v těch šedesáticentimetrovejch závějích po rádobystopě toho osla a doufala jsem, že se někde ukáže. Po další půl hodině jsem byla už dost daleko a dostala jsem se na rozcestí, kde se dohromady mísily 4 stopy a nebyla jsem narozdíl od mého psa schopná rozlišit, která je starší. Připadala jsem si jako truhla. Naprosto stějně tupá jako všichni ti páníčci, co si neuměj pro svýho psa na zahradě opravit plot. Pes byl v trapu a já se svým hysterákem jsem si představovala, kolik asi chodí do tohohle lesa myslivců a kolik z nich jsou idioti co si rádi vypálej na všechno, co se hejbá. Nevěděla jsem, kam jít, tak jsem to otočila a šla jsem zpátky k Tajchu s nadějí, že se tam třeba ten trdlouš vrátí. Byla to jenom hodina, ale zdálo se to jako věčnost.

 

Nad Tajchem jsem našla jenom neporušený pláně, na který nestoupilo ani srnčí kopejtko. Přemýšlela jsem, co dál a říkala jsem si, že po dvou a půl letech, co Danta mám, přece nemůžem nemít aspoň nepatrný smečkový poutečko. Nemůžem bejt přeci jako dva cizinci, co se jen míjej. Tak jsem stála na okraji lesa a se zavřenýma očima jsem poslouchala, jestli ho neuslyšim. A věřte nebo ne...asi nějaký pouto mezi šlověkěm a psem musí bejt po tolikerý námaze a energii, vložený do společnýho soužití. Ten konec byl jak z americkýho filmu. Šla jsem do toho lesa úplně jiným směrem, než kterým mi utek ten pacholek. Prostě jsem jen šla. Bylo tam všude sněhu jak nas... a nikde  nic. Ale měla jsem pocit, že někam tam je to správně. Po dvou hodinách hledání a výčitek se najednou za obrovským šutrem ozvalo "wuf", tak jsem zavolala a vyřítil se na mě ten můj blb. Fakt happy end jak vyšitej. Objímání, vítaní a tak.

Obrazek

 

 

No, na pokračování vycházky jsem neměla energii a tak jsme po třech hodinách přišli domů. Danťák padnul na gauč a usnul.

 

A já? Mám pocit, že jsem totálně zklamala. Nejsem vůdce smečky a nemám to zvládnutý. Můj pes mě sice brání, ale nepotřebuje mě. Máme před sebou ještě tolik práce, že budu ráda, když to stihnu, než umřu já, natož pes.

 

Vážně se snažim, ale kladu si otázku, jestli to někdy bude dost...

 

 PS: zbytek fotek najdete na: picasaweb.google.com/DanteAAni/Vychazka3210# a ještě slíbené zjištění o našich uších. Vyjádření veta zní: možná omrzání ucha, možná odumírání na základě nedokrvování kvůli nízkým teplotám a možná obranná reakce organismu na kdoví co...Řešení: mastočka Panolog 7,5ml za 320,- která to snad zázračně vyřeší ... Na to, že nikdo neví, proč má můj pes zubatý uši bez chlupů mi to nepřipadá málo peňouzí...ale když to bude fungovat, napíšu to sem, ať máte i vy možnost vyzkoušet ten nelacný zázrak.